Včerejší horoskop - studentský film 2011

Už nějaký pátek jsem neblogoval, ale nějak jsem opět zamířil mezi písmenka a koukám, že to i někdo čte. Jsem se rozhodl, že zde ukáži svůj krátký film a předložím i scénář, abyste mohli posoudit, jak to vypadá na papíře, a pak v reálu.


Přehrát Včerejší horoskop

Stáhnout scénář Včerejší horoskop (heslo pro stažení je: filmambo)

Jen doufám, že Vám to pomůže ve Vaší tvorbě a třeba se něco přiučíte. Určitě ale dejte na literárná přípravu, usnadní Vám to natáčení a ušetří nervy... a energii, kterou raději vložte do kvality filmu :)

Myšlenkové mapy - mezi kartičkami a popisky

Taky se Vám stále nedaří najít ideální způsob, jak si uspořádat myšlenky v hlavě? Nemůžete najít ten správný způsob, jak se vše úhledně seřadit na kartičkách? Máte tuny popsaných papírů a nebaví Vás neustálé přehrabávání v zápiscích? Možná je čas na změnu. Vyzkoušejte myšlenkové mapy.

Myšlenkové mapy jsou způsob, jak si utřídit myšlenky. Způsob do značné míry kopíruje fungování mozku, kde se neuronové vlákna různě proplétají a spojují. Základní princip je takový, že uprostřed papíru máte napsán problém a od toho větvíte další myšlenky tak, aby vše mělo svůj řád.

Příklad: V prostředku papíru máme napsané slovo VEJCE. Od toho si uděláme čáru a napíše POVRCH. K povrchu pak přiřazujeme vhodná slova (šišatý, hladký, bílý, naprasklý, neporušený,...). K vejci tak můžeme připsat i další položky jako: cena, množství, účel, způsob, .... Jde zkrátka o to, napsat k danému problému všechny relevantní postřehy, které potřebujeme. Myšlenkových map se proto nejvíc využívá při učení a tvoření bussines plánů nebo prezentací atd. Ostatně víc si o tom přečtete na www.radialnimysleni.cz Tento způsob se dá velmi dobře aplikovat na vytváření dramatických postav. Důvod, proč ale o myšlenkových mapách píši, je trochu jiný.

Víte, zkoušel jsem různé způsoby, jak si organizovat myšlenky a především strukturu příběhu. Rozepisování scén na papíry, vytváření kartiček. Nic z toho mi ale nevyhovovalo. Často se totiž stane, že na kartičkách je více škrtanců, než čitelného textu. Neustálé přepisování papírů mi taky nepřišlo ideální. Tak to šlo až k nalezení myšlenkových map. Ovšem nejedná se o ty kreslené na papír (zde by došlo ke stejným problémům), ale o ty vytvářené v počítači.

Programy na myšlenkové mapy dovolují prakticky neomezený pohyb s textem v bublinách. Textové bubliny můžete mezi sebou všemožně propojovat a barevně zvýrazňovat. Máte k dispozici i dodatečné doplňující popisy, přidávání obrázků i ikon. Záleží pak na Vás, jak si to vše zorganizujete.

Příklad jedné scény vidíte níže.


Oranžové jsou dějové prvky scény. Zeleně si značím doplňující informace k probíhajícímu ději. Modře jsem zbarveny nezbytné informace, pro pochopení celého příběhu. Šedé jsou označeny myšlenky a připomínky. Ostatní barvy zatím nemají přesně daný význam.

Vám tento příklad nemusí připadat srozumitelný. Mě naopak jasně říká, jak bude scéna vypadat. Můžu libovolně přidat další informace, nebo existující smazat. Důležité ale je, že okamžitě vidím scénu a její detaily si okamžitě vybavím. Jistě bych něčeho podobného dosáhl i s kartičkami - ale mějte je po celém pokoji roztahané.

Vyzkoušejte si tento způsob a třeba Vám, stejně jako mě, konečně pomůže vyřešit nejeden problém. Ať už pro psaní scénářů, nebo na přípravu prezentací, se jedná o zajímavý a všehovšudy fungující způsob organizace mysli.

Nezbývá než poskytnout programy, jež najdete třeba zde. Osobně používám program Semantik, který je určen pro Linux. Pro Windows určitě postačí oblíbený FreeMind.

Příběh a dvě otázky

O motivaci postavy už jsem psal. Teď se ale podíváme na příběh samotný, který je neodmyslitelně spojen s postavou.

Aby byl příběh jasný, musíme znát odpověď na dvě základní otázky... Musíme vědět: CO se KOMU děje a PROČ se mu to děje?

KOMU zn. našemu hrdinovi. O hlavní postavě toho musíme vědět nejvíce - kde žije, kde pracuje, jaká je, co ji baví, co nesnáší, jak řeší různé situace. Bez znalosti těchto informací, se s postavu divák nebude moci identifikovat a co víc, nebude rozumět jejímu konání. Pokud divák nebude hrdinovi fandit, bude se nudit. Pokud nebude rozumět, proč postava jedná, jak jedná - bude se nudit. Divák se musí bavit, prožívat emoce spolu s postavou a v určité míře přemýšlet jako postava. Postava by měla být jakýmsi zrcadlem divákovi, který se v něm uvidí.

Otázka PROČ je propojená s konfliktem. Něco se stalo a postava na to musí reagovat. Dejme tomu, že náš hrdina dluží peníze mafii a ta je chce zpátky. Postava je sledována a občas mučena. Proč se ji to děje? Postava nevrátila peníze včas mafii. Jakým způsobem bude mafie z dlužníka peníze tahat je otázka CO.

Co stejně jako PROČ se odvíjejí od postav příběhu. Pokud znáte své postavy, máte vyhráno. V opačném případě Vám bude neustále něco chybět. Příběh bude dávat smysl, ale něco nebude sedět. S největší pravděpodobností to budou vztahy mezi jednotlivými postavami. Když budete nutit postavu dělat něco, co je proti její vůli, bude se Vám vzpírat. Nebude chtít udělat, co ji nařizujete. Bidete-li nutit postavu, jež má strach z výšek, aby se procházela po okraji budovy, nejspíš to neudělá (Matrix). Pokud by to však udělala, narušíte vnitřní pravdu příběhu. Od toho okamžiku by nic nefungovalo. Ztratila by se hranice uvěřitelnosti.

Napadá mě vyjímka, která potvrzuje pravidlo. Ve fantasy filmu Hvězdný prach je scéna, kde mladý Tristan chce proběhnou mezerou ve zdi, která vede do kouzelného světa. Jedinou překážkou je mu opravdu starý strážný. Plná naděje, že se mu to podaří se rozběhne, jak nejrychleji to jde, ale stařičký strážný přeskočí zeď saltem a Tristana doslovně vykope zpět. V tomto okamžiku by celý film ztratil vnitřní pravdu. Pokud starý strážný, u kterého s každým krokem hrozí zástava srdce, dokáže přeskočit metrovou zeď, jak můžu věřit filmu, že si nebude dělat, co chce. Divák musí znát pravidla, podle kterých se film řídí, když žádná nebudou, vznikne chaos. Film ale situaci velmi netradičně vysvětlí. Když se otec ptá, jak přišel ke zraněním, Tristan odvětil, že to udělal strážný u zdi. ,,Tristane, tomu je snad 94 let." ,,Tak měl aspoň čas trénovat." Podobný humoru se nese celým filmem.

Přerod námětu v příběh

Námětem rozumíme téma filmu. Jde o to, s jakým tématem Váš film pracuje a na základě toho budujete příběh. Vytváříte postavy a zápletky. Dosazujete prostředí. Pokud máte námět z oblasti boxování, možná přidáte mafii, ale určitě nebudete vnášet prvky sci-fi. Do romantické komedie nebudete zaplétat politické problémy. To ovšem není pravidlo, jen rada. V dnešní postmoderní době je ale možné vše. Objevují se animované filmy pro děti s politickým podtextem. Komedie odehrávající se ve vzdálených galaxiích. Dodržování daného žánru už nehraje takovou roli. Co je ale stále nezbytné: scénárista musí vědět, o čem píše.

Zvolíte-li si takový mix všeho možného, určitě není od věci, upřednostnit jeden styl. V komedii jde hlavně o humor. Pokud ale převáží prvky hororu, zbytečně zmatete diváka, kterému jde především o srozumitelnost. K tomu se vztahuje už samotné téma, které Vám většinou napoví, co snese a co už hraničí s nesrozumitelností. Abyste pochopily hranice tématu, musíte udělat průzkum. Tím se rozumí vyhledat si danou problematiku. Zjistit souvislosti tak, aby Vás příběh nepostrádal vnitřní pravdu. Stane-li se, že ji bude postrádat, divák s největší pravděpodobností film nepochopí - toho se vyvarujte. Uvedu příklad z českého filmu Tobruk, kdy jsem měl příležitost mluvit osobně s režisérem Václavem Marhoulem.

Film Tobruk pojednává o československé legii, která bránila město Tobruk v severovýchodní části Lybie. Pro správné uchopení tématu bylo nutné projít knížkami, které o této události pojednávaly, aby nevznikly historické omyly. Pokud to nestačí, což určitě nestačí, pak je dobré se osobně setkat s historiky a o vše řádně mluvit. Ale i to by nestačilo pro film, který je hlavně o vojácích, kteří bojovali. Marhoul tedy hledal vojáky, kteří se bojů účastnili a z jejich výpovědí skládal příběh. Marhoul ale osobně říká, že motiv pro natočení byla knížka, kterou mu kdosi doporučil. Emoční náboj a myšlenka jej natolik pohltila, že začal uvažovat o příběhu. Kniha je o mladíkovi, který prochází válkou a přihlíží jejím hrůzám, ale nemůže s tím nic nadělat. (nevzpomenu si na název, ale jedná se o amerického autora - jeho jméno je v citátu na začátku filmu). Marhoul přemýšlel, až přišel s tím, že tento příběh zasadí do Tobruku mezi českou legii. Takto vzniklo téma, pro jehož správné pochopení musel udělat vše, co jsem napsal výše.

Přestože je film válečný, moc akce v něm není. To souvisí s informacemi, které režisér nasbíral (těmto informacím se odborně říká rešerše). Přímo říká, že americké akční filmy, kdy se utíká na zteč s nasazenými bajonety jsou nesmysl. Válka se vede hlavně za pomocí dělostřelectva a tím, že projektily letí rychleji jak zvuk, zasažený voják ani neví, co jej zasáhlo. S tímto pracuje i ve filmu, kdy ticho protrhne mohutný výbuch a až o pár chvil později, slyšíme zvuk výstřelu z děla. Mnohé diváky, včetně mě, to mátlo. Zkušenost z amerických filmů se nezapře - nejdřív výstřel, pak výbuch. I toto je spojené s nasbíranými materiály. Mnohdy to může být i svazující. Abychom neztratili onu vnitřní pravdu, musí ustoupit ze své fantazie. Podobně tomu bylo i Hanebných panchartů, kdy se Tarantino nechal slyšet, že film měl být ještě brutálnější, ale musel se držet historie.

Dobré rešerše Vám pomohou se smysluplným filmem. A pokud ne Vám, tak aspoň divák nebude tolik zmaten. Vše by se mělo držet v rozumném poměru logiky a fantazie. Divák by si mohl o Tobruku přečíst, ale film mu ukáže válku, jak by se o ni v odborné literatuře nedočetl - letopočty a statistiky nejsou moc akční.

Pokud se tedy pustíte do náročnějšího projektu, zjistěte si co je potřeba. Třeba vám samotné téma napoví, že Váš původní záměr není natolik silný. Může tak vzniknou film pravdivý i napínavý zároveň.

Duševní hygiena aneb psaní bez bolesti

Ruku na srdce. Doba, kdy laptop byl pouhým snem obyčejného uživatele stolního počítače, který i tak ukousl pořádný kus z rodinného rozpočtu, je nenávratně pryč. Dnešní ceny laptopů jsou natolik lákavé, že si je může pořídit každý. Přestože stolní počítač vyjde daleko levněji, je laptop pro svou mobilitu stále populárnější. Nastává ale malý, časem velmi nepříjemný problém. Laptopy nejsou určeny pro každodenní práci. Pokud tedy zvolíte laptop, jako svůj hlavní pracovní nástroj, po čase se projeví bolesti zad a krku, způsobené nízkou polohou displeje.

Je mnoho způsobů, jak tento problém eliminovat. Koupě externího monitoru, pracování v posteli, podložení krabicí od bot, nebo si pořídit stojan, přímo určený pro zvýšení polohy displeje. Jedním takovým stojanem je Dicota Porter 2.

Dicota je kvalitní německý výrobce. Za jeho výrobky si připlatíte, ale máte jistotu, že to má smysl. Ačkoliv mnohé z produktů Dicoty vypadají obyčejně, jejich zpracování a funkčnost změní váš názor. Podobně je na tom i stojan.

Na první pohled plastové poličky, které mají zvednou váš laptop, což také dělají. Zprvu jsem měl trochu strach, jestli Porter vůbec udrží můj laptop. Udrží, přestože se váží okolo 3kg. Co mi ale vadí, je menší pokládací plocha. Stojan zjevně není stavěn na moderní širokoúhlé laptopy. Starším čtvercovým typům a laptopům s 14“ a menším displejem bude zcela vyhovovat.

Na pokládací ploše je nalepen kus černého molitanu, proti klouzání notebooku. K tomu řešení jsem byl skeptický, přece jenom laptop má vlastní protiskluzové nožičky, které by se na holém plastu udrželi. Bál jsem se přehřívání. Naštěstí se ukázalo, že molitan nijak nevadí v chlazení.

Co by to bylo za stojan, kdyby nešla měnit poloha. I zde se ukázal jednoduchost výrobku. Celé tělo je složeno ze čtyř válečků, které do sebe zapadají. Odstraněním libovolného počtu si určíme zdvih. Navíc lze vrchní plochou otáčet. To je hezké, ale prakticky nemožné. Pokládací plocha je nasunuta na poslední váleček. Protože je můj laptot těžký, tak místo otočení pouze notebookem, se otočí celý podstavec.

Porter je šikovné zařízení. Uživatel různých externích zařízení potěší 4xUSB HUB. Ten je ještě napájen externím adaptérem. Laptop je pak méně namáhán a při odpojení USB kabelu jsou všechny USB zařízení stále aktivní. To je dobré v případě, kdy máte v HUBu připojený externí disk, který takto nemusíte pokaždé bezpečně odebírat. Kabely je možné úhledně táhnout přes zadní část, která je tomu uzpůsobena. V balení jsou k dispozici dva pásky ze suchého zipu, kterými je možné kabely spojit.

Odkládací střední část je výborná na umístění kancelářských sponek. Větší spodní část pak poslouží pro objemnější potřeby, nebo opření knihy, či klávesnice, pro kterou je vytvořený záchyt. Na pokládací ploše je ještě malý žlábek na odkládání propisek.

S těmito vlastnostmi je Dicota Porter ideální produkt pro kancelářskou práci a pro každého, koho už nebaví krčení a mžourání do displeje. Jedinou nevýhodu, kterou zde vidím, je nutnost přikoupení myši a klávesnice. Nicméně se komfort při psaní a dlouhodobé práci u laptopu výrazně zvýší a bolesti zad pominou. Odradit vás už může jen vyšší pořizovací cena cca. 1100Kč.

Oficiální stránky www.dicota.cz

Zamyšlení nad knihou knih

Syd Field a jeho kniha Jak napsat dobrý scénář se bez nadsázky může označit jako bible scénáristů. Obsahuje vcelku podrobně formu i postupy při psaní scénářů. Je úhledně tříděna do kapitol a propletená roky zkušeností v oboru scénáristické branže. Co ale ve skutečnosti kniha nabídne?

Jako snad každý návod, i zde se nesmí brát vše doslovně. Syd nás seznamuje se svými i ostatními scénáři a říká, jak by to mělo být. Doopravdy nám ale ukazuje cestu, kudy jít. Jde především o přístup, jak k příběhů přistupovat. Postupy, které zbytečně nezdržují. Syd určitě neříká, na rozdíl od bible, že jeho přístup je ten správný. Pomocí argumentů a velmi dobrých příkladů říká, co je ověřeno a funguje a co naopak nefunguje. Jsou to léta praxe, o kterých píše a pokud se s tím někdo neztotožňuje, Syd netvrdí, že by byl špatným scénáristou - jen si to zbytečně komplikuje. Neberte tedy knihu smrtelně vážně. Vnímejte ji jako pomocnou ruku, která vás podrží na začátku, ale pak už musíte jít sami. Má otevřít oči i mysl, nikoliv vás držet ve vězení pravidel a "správných postupů". Pište a neomezujte se. Jen se inspirujte a ušetřete si námahu při objevování už objevených věcí.

Bez motoru to nejede

Co je hnacím motorem filmu? Co drží diváka v napětí? Proč vůbec fandíme hrdinovi? To jsou jedny z nejdůležitějších otázek, které si položte.

Aby se mohl příběh rozvíjet a smysluplně pokračovat je pro něj nejdůležitější konflikt. Konflikt si představte jako střet zájmů, který se obě, či více stran snaží vyřešit a překonat. Banální situace: pokud chce A to stejné jako B a tu věc C může získat jen jeden z nich, nastává mezi oběma subjekty střet o to, kdo tu věc C získá první. K získání věci je zapotřebí překážek (udržují napětí diváka), které A i B musí k získání věci překonat. Tento konflikt vytváří napětí a to diváka láká a baví. Pokud by získání C bylo lehké, jak lusknutí prsten, nemáte napětí ani bavícího se diváka, tedy ani platícího diváka v kině.

Zde uvedenou tezi můžu ukázat na filmu Miliónový závod. Jedná se o ztřeštěnou komedii, ve které se tlupa zbohatlíků nudí a tak ukryjí 2 milióny dolarů ve vzdáleném zapadákově a tým, který peníze najde, vyhrává. Týmy jsou vytvořeny z lidí, kteří v kasínu vyhráli netradiční minci.Závod začne a každý se jinak obtížnou cestou snaží co nejrychleji dostat k penězům. Takto vypadá konflikt. Máme několik subjektů, které prahnou po jedné věci a nebojí se ani špinavých podvodů - v originále se film jmenuje Rat race (Krysí závod).

Pokud ale máte konflikt, stále není vyhráno. Konflikt sice může vypadat jako motor příběhu, ale je spíše oním klíčkem v zapalování. Skutečným motorem filmu je motivace. Dobře si to slovo zapamatujte - bez něho se dál nedostanete. Motivace je nejdůležitější pro správné pochopení postav. Abych to dokázal, položme si jednu otázku, která i padne ve filmu.

Jak si můžeme být jistí, že tam ty peníze budou? Odpověď: Vše vymyslel jeden z nejbohatších lidí a majitel hotelů v Las Vegas, pro kterého dva milióny znamenají to stejné, co pro nás koruna spadlá pod postelí. Motivací milionáře je se pobavit a ostatní zbohatlíci si vsázejí na jeden z týmů.

Pokud rozumíme jeho motivaci, je vše v pořádku. Pokud bychom nevěděli, proč to dělá, celý film by nám to vrtalo hlavou. Proč tam sakra ty prachy dal? Možná bychom si to domysleli, ale daleko snazší je vše uvést na pravou míru. Ve filmu se následně setkáváme s postavami, které budou závodit: americká chudší rodinka, bratři podvodníčci, slušnák, cizinec, matka s dcerou a rozhodčí. Možná to u milionáře nebylo tolik jasné, ale musíme poznat postavu, aby nám byla jasná její motivace. Musíme znát její zázemí, které do značné míry tvaruje její motivaci. Nejlépe to ukáži na postavě slušnáka.

Všichni se rozhodnou závod, jen slušnák nechce. Je to takový trochu ňouma, který si neumí užívat života a myslí hodně daleko do budoucnosti. Z rozhovoru s jeho kamarádem se dozvíme, že chce dělat do politiky, proto se snaží být co nejméně výstřední a drží se daleko od problému, aby ho náhodou někdy v budoucnu nedohnaly. Dlouhou dobu na závod nemyslí, až se stane to, že letadla nemůžou létat (což je nejrychlejší způsob) do vzdáleného zapadákova (z přičinění dvou bratrů, jež závod berou smrtelně vážně). Slušnák na letišti pozná pilotku helikoptéry, která ovšem lítat může. Pomyslené misky vah se prudce převáží a slušnák má najednou obrovskou výhodu. Vidina výhry jej zláká a do závodu se konečně pustí. Podobně se o motivacích dozvídáme i u ostatních postav.

Určení motivace je nezbytná, pro dobrý chod filmu. Motivace vychází z postavy a odstartuje se v okamžiku konfliktu. Sami zkuste přijít na motivace následujících známých filmových postav: John McClane, Sarah Conner, Neo, Luke Skywalker, Rocky I, John Rambo, ... Nebudete daleko od pravdy, když se Vám objeví slova jako přežít, poznat, vyhrát.

Až se budete dívat na další filmy, sledujte, kdy se dozvíte motivaci postavy. Kde nastává konflikt. Sledujte překážky, které musí postavy překonat, aby získaly, po čem touží. Nejlépe to naleznete ve filmech americké produkce a pokud se bude jednat o nějaký standardní film, tak vězte, že to vše najdete zhruba v 25-30 minutě filmu. A rada na konec: u českých filmů se nesnažte, ty většinou nějakou motivaci postav nerespektují.